Dávám tímto pojednáním ke zvážení, zda se to s vědomou a nevědomou částí mysli či duše nemá stejně jako s kohoutky na studenou a teplou vodu.

Můžete se celý život sprchovat ve studené vodě a budete zocelen dle vašich představ. Pravděpodobně budete schopen dosáhnout svých cílů pomocí pevné vůle, odříkání a plnění povinností. Budete příkladem těchto ctností a vzorem pro mnoho ostatních lidí. Vaše ranní snění přeruší zvonění budíku a budete je považovat za něco na způsob infantilní funkce mozku za účelem jeho vyčištění od přebytečných dat.

Můžete se taky sprchovat v horké vodě a vychutnávat každou tu rozmarnou a příjemnou chvilku k relaxaci a uvědomování si tělesných a duševních pocitů. Dokonce Vás může přepadnout denní snění a vy se pustíte na výlet do světa fantazií a tužeb. Lidé budou mít rádi vaší pozitivní energii příjemného společníka, plného empatie.

A stejně tak jako v reálném životě otočíme oběma kohoutky a používáme koupel s různě teplou vodou podle okamžité situace a nálady, je zřejmě dobré si namíchat svůj poměr využívání vědomé a nevědomé části mysli.

Sáhnout občas do studny nevědomí pro znalosti a informace, které jsou vlastní jen nám. Objevit, nebo lépe, poznat své představy a sny. Podívat se na barvy, které provází naše pocity. Pozorovat různé druhy pohybů, které v představách provázejí různé naše vlastnosti a schopnosti. Zeptat se svého moudrého těla, co nám to chce říct těmi pocity kolem žaludku nebo věčnými bolestmi hlavy. To jsou chvíle lásky k sobě samému. Chvíle kdy nevědomí, jako horká koupel, zvolna unáší naší, tak těžkou, mysl a dává nám zažít pocity bezstarostnosti.

A pak nastává čas začít žít své sny. Udělat z nich skutečné cíle a z těchto cílů dosažitelné plány. Začít prvními malými kroky, které vedou k jejich dosažení. Uvědomit si hodnotu vlastností a dovedností, které potřebujeme rozvíjet, abychom se na cestě k cíli pohybovali co nejefektivněji. Dát si příjemně studenou sprchu, která nás vzpruží k vědomé práci a účasti na postupných krocích, vedoucích k našim cílům.

A nyní se dostávám k tématu tohoto článku. Vycházím z Carla Gustava Junga a jeho pojmu synchronicita. V lidové slovesnosti se s ní setkáváme pod pojmy šťastná náhoda nebo prostě „klika". Zaznívají věty typu „to bys nevymyslel ani kdybys chtěl" a představa, že filmový scénárista uplatní synchronní jev do svého scénáře, vyvolá u většiny producentů děs z toho, že jejich dílo bude považováno za nereálné a přizpůsobené jejich účelovým potřebám.

A přesto. Jak zacházet s událostmi tohoto typu? V říjnu minulého roku jsem při výuce koučinkové metody, zvané Disneyho strategie, ponechal, v jedné ze tří pozic, nazvané snílek či vizionář, otevřenou cestu sdílení svých snů a prožil vjem mohutné energie spojené se zlatou barvou, která souvisela se zpěvem pro mnoho lidí. S energií, která byla tak blízká té sluneční, i díky její barvě. S uvědoměním si podstaty zpěvu jako nástroje předání těch nejhlubších emocí. Beze slov a hudebních nástrojů. Jen zpěv a melodie a barva hlasu. A spočinutí ve zlaté barvě. Co za představy to spustila horká koupel denního snění? Kde se v hloubi duše objevila ta silná představa sama sebe jako člověka stojícího s roztaženýma rukama a vysílajícího do celého světa svou energii prostřednictvím zpěvu?

Moudré a přichystané vědomí na dalších dvou pozicích Disneyho strategie tehdy dál pracovalo s tímto snem a přivedlo mne k řešení, které už má nyní reálný obraz v několika uskutečněných koncertech pro desítky lidí. A zlatá barva je občas tak příjemně přítomná. V usměvavých tvářích posluchačů. V jejich očích.

Jednou z písní, kterou hraji je taková, která obsahuje text napsaný před patnácti lety. Vznikl náhodným kladením slov. Pracovali jsme s kamarádem muzikantem tak jako kdysi impresionisté a sama slova se stávala zdrojem další inspirace. Kde se brala v tu tvůrčí chvíli ? Bůh suď. Slova jsou spojena s obrazy a obrazy s barvami a pocity. Ten text jsem uvedl na závěr tohoto článku pro případné čtenářovo porovnání jak moc se děj neděj písně potkává s dále popsanou událostí.

Začátkem prosince, při příležitosti návštěvy Pražského hradu, jsem poprvé v životě vstoupil do Chrámu sv. Víta. Byl už večer a prosinec přinášel typické lítostivé počasí a v katedrále zrovna probíhala mše, doprovázená mohutným zvukem varhanní hudby. Vstoupili jsme s několika přáteli dovnitř a během několika málo minut zvuk varhan ustal z důvodu skončení mše. Procházeli jsme tou gotickou nádherou a vnímali genia loci tohoto svatého místa.

A potom dva představitelé církve začali žádat návštěvníky, aby opustili prostory chrámu, neboť čas mše již vypršel. Vždy jsem toužil najít odvahu a vhodnou příležitost zazpívat si v jakémkoli kostele. Slyšet svůj hlas, jak zní v těch starobylých prostorách s geniální akustikou. A najednou se mi tento sen vrátil. Byl jsem jedním z posledních návštěvníků a jeden z kastelánů vypadal tak pozitivně. Cítil jsem, že teď se ve světě, založeném na počtu pravděpodobnosti, odehrává opačný chod a vesmír na chvíli otevřel špehírku pro splnění mých dávno zapomenutých snů.

A tak se odehrál následující dialog mezi mnou a kastelánem. Dívali jsme se do očí a v těch jeho byli takové ty jiskry člověka, milujícího život.

„Dobrý den, myslíte, že by bylo možné si zde zazpívat? "

„Kdo myslíte?"

„Jako já...."

„Vy byste si tu chtěl zazpívat?"

„Ano!

„A kdy?!

„Teď.."

„A co budete zpívat?"

„To ještě nevím. Jak mně to napadne...."

„Vy si tedy chcete teď a tady zazpívat ? A nevíte co...hm... Tak prosím ......."

A najednou už nestálo splnění mého snu nic v cestě. A v tom obrovském, svatém prostoru gotického skvostu, plného mírných i silných emocí, jsem stál s roztaženýma rukama a zavřenýma očima a všude zněla melodie deroucí se z mého hrdla. Z mého těla. Z hloubi srdce.

A pak se za očními víčky objevila zlatá barva. Zosobněná bytostí patřící do těchto prostor jako nikam jinam. A potom už nastala chvíle, kdy bylo potřeba skončit. Už bylo té zlaté barvy všude akorát.

Poděkoval jsem kastelánovi, který se právě vrátil z venku a viděl jeho nádherné lidské oči.

„Tak jaké to bylo?"

„Krásné, děkuji. Viděl jsem obraz Ježíše. Jak se nade mnou sklání. Celý ze zlata. Bez kříže ............"

Rozuměl mi.

„Tak s pánem bohem"

„S pánem bohem..."

A vyběhl jsem před sv. Víta a tam na mne čekali moji přátelé, kteří slyšeli až ven můj zpěv. A já byl tak plný radosti, jako malé dítě. Musel jsem se uklidňovat, abych nepůsobil dojmem úplného blázna.

A pochopil jsem, že jsem dostal dárek. Že to prostě byla „klika". Šťastná náhoda. A cítil jsem jak moc je to propojeno s tím, že před dvěma měsíci jsem překročil stín svého strachu ze snění a v tom podzimně prohřátém parku jsem se vrátil ke své podstatě. A rozevřel ruce k přivítání všeho, co přinese moje duše. Její nevědomá i vědomá část.

A vyslovuji zde smělou hypotézu, že vesmír někdy otevře malou skulinku v rytmu hodinového stroje, aby nás upozornil na to, že realita je daleko složitější než jak jí umí uchopit vědomá mysl člověka. A že vroucí přání a upřímný přístup k vlastním snům otevírá nové a nové cesty k jejich splnění.

A na závěr první sloka písně, kterou jsem slíbil. Písně, která to vše kdysi začala. Mám za to, že slova, která byla seřazena „náhodně" za sebe obsahovala již budoucí příběh. A nebo je možná všechno jinak. Nechávám na laskavém uvážení a zkušenostech čtenáře.

Opile lítem

Vánoční oblohou

S varhanním beatem

Skulinou

Před svatým Vítem

Radosti tišení

Záchranné pásy

Falešná domnění